KRÁSA JINOVATKY

Pohledy čarující zimy se nikdy neomrzí.

Lehký mráz, sluníčko a bezvětří.

 A i když po těle cítím blížící se nachlazení, tak procházku kolem křížku jsem zvládla a pár krásných záběrů cvakla. Jsou to takové obyčejné všednodennosti, ale právě ty dělají pro mě život pravdivý.

Mějte všichni příjemný nový pracovní týden.

Naše Teri finišuje se zkouškami (čeká ji už poslední, tak snad to dobře dopadne). Já v práci dokončuji pololetní hodnocení. Bože, jak já to nemám ráda - nikomu neuškodit, nikomu nepřilepšit, spravedlivě se rozhodnout. Psala jsem i osobní hodnocení do MSPK (metodické sdružení předmětové komise). Tentokrát  jsem nebyla pozitivní. Intenzivně vnímám systémové chyby a degradaci společnosti.  

Optimismus v nedohlednu. Bohužel. V rámci zachování si psychické pohody přemýšlíme s kolegyněmi, jak to všechno zvládnout. Nejhorší na tom je, že se od nás očekává, abychom byly naprosto neomylné úřednice, spisovatelky, smírčí soudkyně, počítačové expertky, dozorkyně...vlastně dohledkyně, protože dozor už se neříká, máma s tátou dohromady, atd. atd. a to vše povinně denně s dokonalým úsměvem na tváři. Bohužel až někde na posledním místečku se pak chudince krčí naše prvotní poslání a to, čemu jsme se chtěly věnovat nejvíc...být učitelem. No není to na hlavu?

Omluvte prosím moje krátké zamyšlení, ale berte to tak, že kdyby mi to bylo jedno, tak se tím nezabývám a nepřemýšlím o tom. Ale protože to tak není a já stále i přes to všechno neházím flintu do žita a věřím, že snad i mým přičiněním bude lépe, tak o tom teď alespoň píšu. 

No páni, to jsem se ale odklonila od tématu čarující zimy. No tak snad mi to pro dnešek odpustíte ☺

  

 Milé dámy, hezké dny a někdy příště na shledanou!

M.